Prášily

NOVÁ HŮRKA - Architektonická analýza

Převažující historický architektonický typ (stav před II sv. válkou):

budovy sklářského provozu – výrobní a hospodářské stavby architektonicky volně inspirované regionálním stavitelstvím

obytná zástavba – stavby formálně přejímající znaky šumavského roubeného domu

 

Architektonická podoba zástavby v Nové Hůrce byla velice různorodá. Tvarová specifika sklářských a přidružených hospodářských staveb souvisela s požadavky provozu – areál byl prostorově dominantní, převážně dvoupodlažní, byl zcela podřízen funkci a formálně volně reagoval na regionální stavitelská specifika. Nejstarší podobu zástavby není možné zrekonstruovat, z dochované obrazové dokumentace a současného stavu je však možno identifikovat podobu z 1. poloviny 20. století. Na omítaných fasádách se objevovaly tvaroslovné znaky městské architektury, jako např. barevně kontrastně pojednané plastické liseny, charakteristická byla zděná pilířová konstrukce hospodářských staveb prostřídaná s plochami výdřevy. Střecha byla sedlová s valbou či polovalbou. Ostatní drobné provozy či obytné stavby formálně přejímaly znaky šumavského roubeného domu, charakteristického výraznou hmotou se sedlovou střechou o sklonu 36 – 40 °. Střechy byly jednoduché sedlové, případně s průčelní polovalbou, štíty opatřeny vertikální výdřevou, časté je užití šindele – jako střešní krytiny i jako pobití svislých návětrných stěn. Na přelomu 19. a 20. století se však objevovaly i úpravy celoomítané.

Od konce 19. století se v sídle objevily nové typologické druhy staveb (škola a pošta), které svým formálním řešením reprezentovaly dobové stavitelské zvyklosti. Obvykle se jednalo o poměrně objemově výrazné dvojpodlažní objekty s městskými tvaroslovnými prvky, nejstarší podobu staveb je vzhledem k chybějící obrazové dokumentaci obtížné rekonstruovat. Na dostupných historických snímcích je zachycena pošta opatřená v 2. np výdřevou.

Míra zachovalosti historického architektonického typu:

areál bývalé sklárny: 3 dobrá

obytná zástavba: 3 dobrá

Velká část původní zástavby byla využívána armádou, proto se paradoxně dochovala do dnešních dnů. Řada objektů zanikla ještě před II. světovou válkou – vlastní dominanta sklárny, patrná ještě na historickém snímku z počátku 20. století, dnes již neexistuje, hospodářské provozy se však zachovaly prakticky v předválečné podobě.

Ostatní zástavba si v zásadě udržela svůj původní objem, až na výjimky bylo však charakteristické architektonické tvarosloví narušeno novodobými stavebními úpravami. Výjimečně zachovalými, citlivě udržovanými stavbami, jsou objekty na jižním okraji sídla a při Drozdím potoce východně od jádra osady.

Celková architektonická hodnota sídla: 2 vysoká

I přes nevhodné stavební zásahy na řadě původních objektů a nízkou kulturu novodobých realizací je možno hodnotit celkovou architektonickou hodnotu sídla velmi dobře. Na celkovém obraze se stále podílí řada objektů, které reprezentují tradiční stavitelství a které propůjčují celému souboru specifickou atmosféru. Především je třeba zmínit hospodářské zázemí bývalé sklárny, které představuje cenný zdroj informací o uspořádání dříve početných, dnes již prakticky neexistujícch velkých sklářských hutí a jehož výrazná hodnota spočívá především v kulturně historickém odkazu.

Samostatnou poznámku si zaslouží nejnovější realizace, které celkovou architektonickou úroveň celku snižují a vzhledem k malému půdorysnému rozsahu enklávy se stávají ohrožujícím počinem. Obě stavby (v centru – první dům jižně od křižovatky přístupové komunikace a cesty procházející areálem skláren a na nejjižnějším okraji osady) představují ryzí příklad nepochopení tradičního architektonického tvarosloví a ve hmotě i detailu předkládají zcela nevhodné řešení.