Želnava

SLUNEČNÁ - Architektonická analýza

Převažující architektonický typ původní zástavby (stav před II sv. válkou)

Historická zástavba v sídle se typologicky řadí k domu Českokrumlovska a Horního Povltaví. Typickým objektem byl patrový čtyřstranný dvorec, tzv. „vierkant“, na mapách stabilního katastru z 2. čtvrtiny 19. století kromě pásu stodol výhradně zděný. Byl opatřen jednotnou valbovou střechou podélně orientovanou do návesního prostoru. Jak vyplývá z historických fotografií návesních sídel v pásu Bělá – Pěkná, byla v případě kolmého ukončení ramene v prostoru návsi střecha valbová, případně polovalbová. Dle dochovaných pramenů byly dvorce v těchto enklávách původně stavěny jako roubené, jejich architektonická podoba se však do dnešních dnů nedochovala.

Mladší skupina staveb na západním okraji návesního prostoru byla objemově jednodušší – jednalo se nejčastěji o stavby jednoduchého obdélného půdorysu, eventuelně půdorysu tvaru L. Z dostupné obrazové dokumentace a dochovaných objektů č.p. 10 a 8 je patrné, že i řada staveb v tomto celku nesla znaky zděné zástavby jihovýchodního podhůří Šumavy – budovy byly často dvojpodlažní, cele omítané, s polovalbovou či valbovou konstrukcí střechy. Tyto úpravy pocházely však již z období 2. poloviny 19. století. (Výdřeva horního podlaží dochované stavby č.p. 10 je již novodobou úpravou)

Zástavba mimo formovaný návesní prostor byla prostší – ve většině případů byly stavby půdorysně velmi jednoduché, přízemní a typologicky vycházely z tradičních vzorů typických pro horskou část Šumavy (oblast tzv. šumavského roubeného domu) – jednalo se o objekty s mohutnou sedlovou střechou a výdřevou štítu, v nejstarší historii roubené, během 19. století často přezdívané či dodatečně omítané, event. opatřované dřevěným obkladem. Stavby realizované v průběhu 19. a 20. století formálně přejímaly starší vzory.

 

Míra zachovalosti historického architektonického typu:

stavby oblasti Českokrumlovska a Horního Povltaví (návesní prostor)- 4 částečná

stavby formálně náležející k tzv. šumavskému roubenému domu (okrajové partie sídla)-

0 zástavba zanikla

Z původních uzavřených usedlostí ohraničujících náves existuje pouze nekompletní objekt č.p. 1, z něhož se dochovalo pouze křídlo historicky orientované do návesního prostoru. Poměrně ve velmi čitelné podobě se dochoval soubor staveb situovaný na západním okraji sídla při silnici I/39. Stavby č.p. 8 a 10 si udržují autentické objemové řešení z konce 19. století, objekt č.p. 10 má však oproti původnímu stavu (celoomítaná fasáda) vnější plášť horního podlaží opatřen dřevěným obkladem. Jedná se o úpravu až z 2. poloviny 20. století. Objekt č.p. 9, dnes sloužící jako penzion, byl v posledních letech stavebně upravován – historická výpověď stavby je poměrně velmi dobrá, jediným prvkem, který nepříliš vhodně zasáhl do původní podoby budovy, je sedlová nástavba v ploše střechy orientované do veřejného prostoru. Vytváří nepřirozenou štítovou formu, která jednoduchý objem objektu tříští.

Zástavba situovaná podél komunikací na Záhvozdí a bývalý Jablonec, kterou tvořily jednoduché domy, formálně přejímající vzory horské části Šumavy, zcela zanikla.

 

Celková architektonická hodnota zástavby: 2 - 3 vysoká – průměrná

Dochované historické objekty jsou z části zanedbané, z části nesou stavební úpravy z různých časových období novodobé historie. Některé rekonstrukční zásahy patří mezi méně vhodné (dodatečná výdřeva horního podlaží u č.p. 10 a štítová střešní nástavba č.p. 9), stavbám však nelze upřít architektonickou kvalitu. Zejména zmíněný objekt penzionu patří mezi jeden z mála příkladů architektonicky dosti zdařilé rekonstrukce, zejména pokud se týká přístavby prosklené zimní zahrady – jedná se sice o zásah vnášející do objemu stavby nepůvodní prvek, je však pojednaný způsobem, který je dosti konzervativní, zároveň ale nepopírá dobu vzniku.

Architektonicky zcela nepatřičnou stavbou je dominantní objekt bývalého zemědělského družstva, který představuje pouze užitkovou budovu bez jakýchkoli ambicí na vnější estetiku.

Poněkud problematické je pak pojetí dvou novostaveb situovaných v jihovýchodní části sídla (č.p. 3 a objekt na místě zaniklé usedlosti č.p.2) Ve druhém případě jde o budovu obnovenou na části původního půdorysu, v případě prvním o objekt stojící mimo historickou návesní frontu. Jejich architektonické pojetí v zásadě vychází z tvaroslovných specifik domů horské části Šumavy – podélný půdorys, přízemní objem ze sedlovou střechou, materiálové řešení respektující tradiční prvky (kamenné a omítané zdivo, výdřeva). Dokládají cit stavebníka pro detail a dobré řemeslné zpracování, jsou však realizovány v prostoru, kde se typologicky vyskytoval typologicky zcela jiný druh staveb – mohutné dvoupodlažní zděné uzavřené dvorce s valbovými, případně polovalbovými střechami. Z tohoto hlediska je tedy architektonická hodnota novostaveb sporná, neboť se jedná o řešení jdoucí anachronicky proti historickému vývoji a reprezentující obecnou představu o „typickém“ šumavském domu.